Tři šerifové

Ten sen byl děsně živej, tak živej, že mě probudil. Ale jinak jsem si z něj skoro vůbec nic nepamatoval, nedokázal jsem si vzpomenout na žádnej detail, jediný, co mi v hlavě zůstalo, byl obrázek nějaký zasněžený cesty a pak světlo. Asi oheň. To bylo všechno. Každopádně mi zůstal pocit, že bych přeci jenom měl vyrazit na vandr. Bylo krátce po Novým roce a my měli s Česnekem a Hastrmanem domluvenej zimní vandr. Jenže Česnek si na Silvestra zrakvil nohu na běžkách a Hastrmana sklátila chřipajzna. Nikoho dalšího jsem nesehnal, takže jsem se s vandrem pomalu, ale jistě loučil, přestože jsem už měl sbaleno. Ráno jsem vstal a úplně samozřejmě jsem se navlíknul do vandráckýho a hodil uzdu na záda. Den byl prostě skvostnej, krajina oblečená do sněhový peřiny a nad tím vším sluníčko. Z vlaku jsem vypadl na kraji Brd, přesně tak, jak jsme si to plánovali s klukama. Říkal jsem si, že snad někoho potkám, abych po lesích necoural sám. Pomalu, abych se nezpotil, jsem stoupal na Hřebeny. Všude byla spousta sněhu, mezi stromy se vůbec nedalo vlézt, jenom cesta, která mě vedla do hloubi lesa, byla naštěstí ušetřena sněhovýho přívalu a byla docela dobře schůdná. Ve slabý vrstvě sněhu byly jenom stopy zvěře, z lidí jsem byl jedinej, kdo tudy od posledního sněžení šel. Po poledni jsem dorazil na rozcestí, který si přímo říkalo o to, abych se tam zastavil, uvařil něco teplýho do žaludku, to znamená grog, a taky něco zakousl. Bylo z toho místa vidět do krajiny pod kopcema, zapálil jsem oheň, nalil vodu do ešusu a kochal se tím výhledem. Na pláních tam dole se potulovala stádečka vysoký a pomalu se blížila k lesům. Vypadalo to, že máme stejnou cestu. Byl jsem zrovna v nejlepším, když se dole, na cestě, která se připojovala zleva, objevila dlouhá, zelená a klátivá postava, ze který se vyklubal, potom co přišel blíž, Dlouhán, šerif T.O. Šakali.

„Ahoj, co ty tady tak sám?“ ptal jsem se ho, když jsme si podávali ruce a naše šerifský hvězdy na sebe zálibně mrkly světlem odraženým od toho briliantovýho sněhu.

„Nějak se nám sestava na vandr rozpadla,“ odvětil suše, rozhlídl se kolem a dodal: „Ty tady taky nemáš zrovna nával.“

„Snad se k ohni ještě vejdeš,“ odvětil jsem sarkasticky a nabídnul mu grog.

Zhluboka se napil: „Díky, to bodlo, tenhle vandr jsem skoro vzdal, ale pak se mi zdál takovej divnej sen, kterej mě, ani nevím proč, přiměl k tomu, přeci jenom vyrazit.“

Zamrazilo mě. „Mně se stalo přesně to samý!“

„Takže jsme se asi měli setkat,“ konstatoval nihilisticky Dlouhán. Zdlábli jsme trochu chleba, cibule a špeku, hodili si na záda uzdy, uhasili jsme oheň a šlapali dál. Teď už spolu. Bylo nám celkem jedno, kam jdeme, ani jeden z nás neměl žádnej konkrétní plán. Nakonec, stejně jediná schůdná cesta z toho rozcestí vedla do kopců, pokud se člověk nechtěl brodit po pás v prašanu. Už se začalo smrákat, když jsme dorazili na další křížení cest. A tam seděl malej chlápek ve velkým širáku, kouřil fajfku s nějakým fajnovým tabákem a na jeho mantlu se blejskala šerifská hvězda.

„Dneska je to tady samej šerif,“ vítal nás. Poznali jsme ho, byl to starej Britt, šerif prastarý osady T.O. Spálenej Totem, o jejímž stáří, jakož i o stáří členů osady, se vedly neuvěřitelný zkazky. Prostě ten chlap, kterej stál před náma, byl hotová legenda.

„Koukám taky sólo,“ osmělil jsem se po tom, co jsme se představili.

„No jo, jsou to chcípáci, trocha sněhu je rozhází a jsou hned samý bebíčko,“ máchnul rukou směrem, kterým jsme tušili nejbližší civilizaci.

„Kamarádi, asi se projdeme trochu spolu,“ oznámil nám a my samozřejmě neprotestovali. Hodil si na záda tele a šli jsme dál. Začínalo se mi to líbit, skoro odepsanej vandr se vyvíjel víc než slibně. Na obzor se vyhoupla hvězda, a to hvězda ne tak ledajaká, byla to ta supernova, která nečekaně vzplála na Štědrej den a udělala z loňských Vánoc ty nejkrásnější, který jsem zažil. A samozřejmě, vyvolala všude po světě záchvaty hysterie a náboženskýho fanatismu. Navíc nebyla tak úplně normální, byla šišatá, nějak spláclá, jako by jí z boků čouhaly výrůstky. Výrony přehřátý plazmy, vysvětlovali astrofyzikové, ďáblovy rohy, šíleli vyznavači příchodu antikrista. Každopádně to byla jasná hvězda, která teď stála nad obzorem přímo v průseku cesty, kterou jsme se ubírali. Tak jsme putovali za ní. Stejně to pořád jinam nešlo.

„Pomalu jsem ani nevěřil, že už v zimě potkám na vandru někoho mladšího,“ povídá najednou Britt, aby řeč nestála, „copa ty, Rooku,“ obrátil se na mě, „ty jsi už taky letitej, jenom jednu generaci ode mne, „ale kluky, jako tady Dlouhán, už takhle moc nepotkávám. Ty tak maximálně jako papoušci na horskejch kolech, nebo, pokud na to mají, na čtyřkolkách. A ty co nejezdí vůbec nikam, čumí do počítačů nebo mobilů,“ znechuceně si odplivnul.

„Chtělo by to, aby s tím někdo něco udělal, jinak taky klidně můžou trampové zajít na úbytě.“

Tak nějak nám nezbylo, než s ním souhlasit. Někdo by s tím měl něco udělat.

Funěli jsme dál do kopců a pak se ze tmy před náma ozvaly kroky. Už jsem čekal dalšího šerifa, ale byl to zamračenej hajnej. Podíval se na nás a jak nás míjel, povídá: „To je dost, že jdete, už na vás nahoře čekají.“ Zakroutil hlavou a šel dál.

„Asi si nás s někým splet,“ prolomil rozpačitý mlčení Dlouhán. Ale ať nás nahoře čekal kdokoliv, nechtěli jsme ho nechat čekat moc dlouho a přidali do kroku.

Konečně jsme byli na místě. Byla to paseka, na ní něco jako srub, nebo přístřešek, z jedný strany otevřenej, před ním hořel oheň a uvnitř pod střechou stál jelen, vedle něho obrovitá chlupatá kráva a před nima se rozvalovala maxikočka s třásněma na uších. Uvědomil jsem si, že poprvé v životě vidím v přírodě zubra a rysa. A taky tam byli muzikanti, hrála kytara, basa, banjo, flétna a foukačka, hráli potichu, ale kouzelně. Když jsme přišli blíž, věděl jsem, že jsou to ti nejlepší muzikanti, který jsem po lesích kdy slyšel hrát. Hodně jsem jich znal osobně. A všichni lidi i zvířata koukali na malej krmelec, kterej stál uprostřed toho všeho.

Až když jsme byli úplně u nich, abysme se jich zeptali, co je to tam za akci, uviděli jsme na dně toho krmelce, vystlanýho jehličím a celtou, ležet mimino.

„Co je to za pitomost, na co si to tady hrajete?“ ptal jsem se kolemstojících, „vždyť to dítě nastydne!“

Nejenom, že bylo opravdový, ale bylo i dost málo oblečený, na to jaká byla kosa.

„Čí je to dítě?“ zeptal se podezíravě Britt.

Pokrčili ramenama a hráli dál. Bylo to jako u blbejch, ale najednou se nás začal zmocňovat takovej zvláštní pocit, že se tady děje opravdu něco mimořádnýho. Nevím, kdo ten nápad dostal první, ale asi to byl Britt. Už delší dobu jsem pozoroval, že mu něco vrtá hlavou, ale najednou se sebral a položil vedle to prcka svojí starou fajfku a paklík tabáku. Nějak samozřejmě to přišlo tak, že jsem vzal svoji čutoru, plnou domácího rumu, kterej občas dostávám od Flinta, a spolu se svým památečním kloboukem to přidal k tý fajfce. Pak byla řada na Dlouhánovi. Sundal z opasku nůž, na kterej byl hrozně háklivej, protože ho kdysi dostal od táty, co nedávno umřel, a položil ho na hromádku. A tak jsme tam stáli, tři šerifové tří generací, tří dob a byli úplně naměkko. Zvedl jsem oči k tý hvězdě, jejíž plazmatický výrůstky se mezitím ohnuly nahoru, takže na nebi vytvořily nádhernou planoucí Lesní Moudrost a v tom okamžiku pochopil, že na svět přišel trampskej Mesiáš.