Jsem tramp. Nevím jak se to stalo, ale je to tak. Trampem se asi člověk rodí a jako tramp i umírá. Když někdo říká, že byl v mládí trampem, ale teď už jím není, nevěřím mu. Ano, mohl trampovat, jezdit na vandryn být v osadě, ale podle mého trampem nebyl. To by to totiž měl vypálené hluboko do duše, nesmazatelně a navěky. Je to "skvrna, která nelze odstranit bez porušení podstaty látky" jak píše pan Hrabal. Nebo spíš cejch, kterým si nás osud označil, abychom se mu v lesích a životě neztratili. Byly doby, kdy jsem jezdil ven hodně, byly doby, kdy dost málo. Ale vždycky mi to alespoň trochu chybělo. Asi by to tak mělo být, že člověk vyjede jen o něco málo méně často, než by si představoval. Pak se mu to naše vandrování neomrzí a nepřestane ho vábit.

Drsnost mrazivých zimních vandrů, kdy jsou dny krátké a mráz se snaží smlsnout si na roztřesených tělech vandrovníků, ty jarní, kdy neskutečný přetlak probouzejícího se života v krajině naplňuje vzduch neskutečnou směsicí vůní, barev a zvuků, uvolněnost letních toulek, koupaček a lesních plodin, zádumčivá romantika podzimních mlh a palety barev padajícího listí. To je trampování, kvůli tomu tak rád opouštím pohodlí domova a své blízké, abych se po víkendu do něj neméně rád vracel. A lidé! Kamarádi, se kterými se potkávám, se kterými spolu hledíme do plamenů táborových nebo potlachových ohňů, zpíváme, dohadujeme se a přeme o světobolných problémech, vaříme, dáváme naše výtvory kolovat. I to je můj tramping. Volné toulání, kdy cesta sama je cílem. Je to tak už víc než pětatřicet let a nezdá se, že by to mělo skončit.

Jsem za to vděčný.

Oblíbené vandrovní oblasti:

Úterák a jeho přítoky—srdeční záležitost, sídlo osady, liduprázdný a divoký kraj, mnohokrát prochozen, sjet na lodi.

Brdy—jak Vojenské, tak Hřebeny, v dětství nejvíc kolem vrchu Žďár

Horní Střela—hodně připomíná Úterák

Česká Kanada– i tady ještě člověk najde divočinu, ale zažije i romantiku parní úzkokolejky

Úhlavka a Bonětický rybník—místa mých vůbec prvních vandrů, o pár let později i místo založení naší T.O. Kopretina

Opuštěná místa Slovenska

Ke každému trampovi patří nůž. Mým pamétečním byla švédská dýka—tuhle přivezl táta v roce 78 ze Švédska a když mi bylo 15, dostal jsem ji. Prožila se mnou nespočet vandrů, ale v roce 2014 mne horní Střele opustila. Všechno hledání bylo marné. Pořídil jsem si novou, nerezovou, ale už to není ono. Tak doufám, že se s ní ještě někdy shledám. Takže kdybyste někdo věděl...

Nahradila ji dvojice nožů vlastní výroby, z kupovaných čepelí, jedné damaškové s mosaznými doplňky, druhé uhlíkové, s duralem.

Kytary - i těch mne provázela řada, první koupená, pak už jsem si je dělal. Víc o nich v Truhlárně.

Vodáctví - trochu jiný příběh, než tramping. Začátky spíše sporadické, odrazovaly mne plné kempy, zástupy opilců a neúcta mnohých klientů půjčoven k základním vodáckým tradicím. Pak jsem s pomocí kamarádů objevil svět potoků, zimních a jarních vod a vodáctví se stalo mojí srdeční záležitostí. Sjiždím nejradějí opuštěné řeky a potoky, kolem kterých v jiných čase trampuju, kochám se tím, jak stejná místa vypadají z vody úplně jinak. A vždycky se snažim jet na vlastní lodi, ne z půjčovny. Loď je člen rodiny, kamarádka a taky musí mít jméno!

Jezdil jsem na několika typech laminátek, na závodní pramici, na plastovkách i raftu, ale mojí láskou jsou nafukovací kanoe.

Spluté řeky a potoky

- Vltava

- Otava

- Ohře

- Lužnice

- Stará řeka

- Nová řeka

- Nežárka

- Berounka

- Sázava

- Orlice

- Tichá Orlice

- Divoká Orlice

- Mže

- Úhlava

- Radbůza

- Úhlavka

- Třemošenka

- Tichá (Hamerský potok)

- Výrovský potok

- Střela

- Kosový potok

- Úterský potok

- Ostružná

- Ploučnice

Usárny

V úplných začátcích mého vandrování jsem používal prastarý stále více rozpadající se bágl a toužil po usárně. Nejlépe originální. Jenže ta byla jednak obtížně sehnatelná, jednak finančně nedostupná. Když jsme založili osadu, podařilo se nám sehnat plachtu z véesky a z ní si ušili usárny. Vznikly tehdy celkem čtyři - vlastně tři a půl, ta poslední tehdy nebyla dokončena, dočkala se až po letech. Jednu měla má sestra Jitka, když přestala jezdit, dostala ji Vodníkova Lenka a tam se nakonec ztratila. Druhou má dodnes Cíba. Je zachovalá, na nějaký čas ji odložil a jezdil s batohem, poslední dobou s k ní vrací. Třetí exemplář byl původně určen pro Pekyho, ale ten přestal jezdit nejdřív a zůstala nedokončena. Po nějakém čase bylo došita a dnes s ní občas vyráží Luky.

Posledním z tehdy v roce 1986 vyrobených exemplářů je tahle moje. Kromě hodně krátké pauzy jsem jij vozil pořád a podle toho i vypadá. Záplaty na zápltě, původního materiálu poskrovnu, většina řemínků vyměněna, popruhy podšité, protože se rozpadaly. Brzy jí bude třicel let. Ale vozím ji dál, už dřív bych si sice mohl originálku dopřát, ale vždycky mi bylo líto tuhle orvanou a záplatovanou holku opustit. Nakonec se tak stalo, když jsem sehnal druhoválečnou originálku a když mi dcera Lenucha ušila usárnu novou. Ta stará teď visí zabalená na zdi ve společnosti jedné mé prastaré kytary.

Stará usárna, ručně šitá.

Nová usárna - od Lenuchy

Druhoválečná, z roku 1942, bohužel nemá origo spodní díl.

Stan - občas je třeba i tábořit, proto jsem si pořídil tento stan, jehož střih někde z dobových pramenů vykoukal a vymyslel kamarád Woodcrafter Willy - vozím ho na Trapsavce nebo například na Zlaté horečky.

Lodě

Kajak Barum - dostal jméno Corvus a koupil jsem ho za pár šupů na Aukru. Jednomístný a prastarý, ale na vyblbnutí ideální. Používali jsme ho na vodách s dětmi, můj syn coby malý si na něm sjel samostatně svojí první řeku, včetně jejích jezů.

Pálava - koupena z druhé ruky a pojmenovaná QueenD, kde to déčko je podle jména mojí manželky. Projela se mnou snad všechny splutelné řeky u nás a hodně potoků v západních Čechách. Je to už tak trochu veterán, ale věřím, že na pár zimních vod ještě vyrazíme.

Scout - splněné velké přání. To jsem takhle slavil svoji padesátku a během oslav jsme vyrazili s kamarády z osady na procházku k řece. Najednou se přihnali Vodník s Cíbou, že mi nesli dárky a přepadly je Amazonky, dárky sebraly a utekly s nimi na ostrov. Nezbylo mi nic jiného, než se v chladném brzko májovém dni zanořit do vody a bahna Berounky a plavat na ostrov. Naštěstí mne podpořila i dcera Lenucha, která plavala se mnou. Tam jsem kromě hromádky dárečků našel v laguně pohupující se nafukovací kanoi. Je logické, že na památku této události dostala jméno Amazonka a před první plavbou byla pokřtěna.

Ideální loď—rychlá, dobře drží stopu, obrovský prostor na bagáž, úplně v pohodě třímístná, přitom relativně lehká a skladná.